jaroslavek

Být bílou holubicí chtěla jsi být napít vody nabídnout smím lžící. Nestálá a ve střehu,nebe prostor ti dává,je bez břehů. Být bílou holubicí by jsi chtěla být. Mávla jsi křídly a uletěla v obzoru po tobě jen tečka co pomalinku mizí. Jen drobné pírko svírám v dlani,kouknu li na obzor vzpomenu na ni. Byla tak kouzelná vlas ve větru ji vlál co že jsem pokazil že bílý holoubek se sté ženy stal. Tet je svobodnou prostor je bez břehý prožívá v povětří pocity úlevy. Mávni však křídly s pátky se vrat. Zavřu ly oči tvou tvář vidím otevřu oči prázdným prostorem po tobě pídím. Možná se vrátíš, vrátíš se hned nebo také aš za pár let. Počkám tu na tě vlasy mi zšednou zapomenout nesmím ani jednou. Možná se vrátíš náhrobek zříš pro pár těch slov přilétneš blíž. Že tady leží ten co čekal na lásku tet kryje náhrobek jeho pár bílých oblázků.