Slunce nad hlavou snad s duši bolavou našlapuje bosky po kolejích už zaniklé trati když modrou chrpu,, do vlasů vkládá, dívá se do polí jak klasy ve větru tančí a v duši hudba co má tolik ráda. Lán obilí jí hladí na rukou a slzy z mraků jsou tichou zárukou ,že ještě jednou vzdálené hlasy řeknou.. Za ruku mě drž a silné obětí zničí to divné prokletí co kráčí stále vedle ní jako velký stín... zavře oči a hlavu k nebi zvedá,to paprsky slunce jí osvobozují z mučivého šera a její duše nad mraky letí do jiného světa kde je plno drobných vzpomínek,když v ruce svírá klíč co kdysi ve štěstí dostala,,,to co bylo je už pryč a čas se nevrací to život tak odplácí.....pak otevřela oči a ten svět tu pořád je.... jen v dálce se vlní zbíhající se koleje ......