UrejpanejDedek

Jdu dál a hledám v uličkách se spadaným listím. Nenacházím, co hledal. Co hledal? Sám sebe? Cítím, že život není pro mě pořád víc a víc, vidím, jak scházím/scházíš, jeli jsme spolu nahoru dolů, teď se ti pořád vzdaluji, já stále sním, jsem tím, co jsme byli, nevidím nic, přichází tma a jsem v ní sám, jseš pryč. Naposledy jsi mě políbila, odložilas mě a odcházíš. Jsem sám jako před tím, ale nemám strach z toho, co přijde, vím, že přijedou divocí jezdci na černých sarančatech, že mě přivážou lanem za sedlo a povlečou vysokou trávou, dlouho, tak dlouho, dokud se čas nestane vzpomínkou, dokud nepochopím a nezapomenu, dokud nepochopím, že jsem někoho jen vzpomínkou a zapomněním. Po chvíli si všímám, že tu po Tobě zůstaly tři kapky krve. Jedna je moje, druhá je Tvoje a třetí, třetí nepoznávám, je zlatá a míří k hvězdě na horizontu. Opouštíš mě a já jdu za tou hvězdou, je jasná i v poledním slunci, oslepuje mě, vstupuji do ní a stávám se jejím světlem, opouštím i svoje tělo, jsem zlatým třpytem nad hlavou neznámé ženy, obláčkem její aury, stanu se plamenem slunce, kapkou krve, budu vším, jsem mihotavé světlo brzkého rána, bodají do mě plameny touhy, ale nemám tělo, jsem oparem, dechem a svítáním. Sunu vlastní klec přítmím chodby, pyšný a horlivý - vím, že jsem uvnitř, že jsem už uvnitř, v prázdnotě obalené zlatými pruty, vím, že nemusím stoupat na posvátné hory, ja sám jsem horou... ničím.....

Co je to láska?

Pleteme si lásku s vášní, s touhami, s porozuměním, s přátelstvím, se vším možným, co pro nás má nebo může mít hodnotu. A přitom to v sobě všechno má. Tak čím láska doopravdy je?

Je tím, co umí dělat štěstí v našem životě, co nás dokáže naplňovat. A dovolím si tvrdit, že to dlouhodobě nejde, pokud to nenaplňuje a nedělá šťastným i toho druhého. Bez ohledu na to, zda za nenaplnění a absenci můžeme my, nebo ten druhý.Neboť ideální láska se neskrývá v té nejkrásnější povaze a duši, kterou jste někde potkali, ale je tam, kde vás druhá strana má ráda jako vy ji.

Láska v podstatě vůbec není extrém, je rovnováhou duší dvou lidí, jejich fungování, je rovnocenností na té nejdůležitější úrovni, i kdyby všechno ostatní bylo nerovné.

Vždyť se říká, že hory přenáší.

Poodstoupím a zkouším se koukat sám na sebe: Já jsem, pouze jsem. Celého mě nikdy neuvidíš. Uslyšíš má slova, ucítíš můj dech, dotkneš se mého těla??? Dokonce se Ti podaří v mých očích zahlédnout mou duši??? To v oněch chvílích blízkosti??? Jsem to já i nejsem, je to jen má část.