Tak zatáhněte oponou,
zhasněte života mého svíci.
Já ztratil jsem lásku svou, a nemohu déle již žíti.
Láska odešla, láska je pryč,
tak položte mé tělo na oltář.
Je po radosti života mého,
slunce zhaslo svojí zář.
Pak pozvedněte vína číše,
zapijte mé lásky žal,
ať klid má moje duše,
mou lásku mě osud vzal.
Já s nepřáteli se ve dne i v noci bil,
Když náhle mi řekli: "V domě rodném
Tvá láska umírá!"
Jak zbabělec z řeže jsem hanebně prchal.
A vítr mi tesklivě do uší šeptal:
"Rychleji, láska umírá!"
Sotva jsem dospěl do rodného domu,
Vidím, hlínu již sypou v mohylu -
Zemí zasypávají lásku!
Vrhl jsem se k hrobu, jej jedva otevřel,
Vidím, leží bledá a mrtva.
"Co dělat?" tázal jsem se lásky.
Kam se jen odtud nyní odebéřu?
"Zrádče a zbabělče!" uvítají mne druzí.
"Kam se mám uchýlit, lásko?"
Jedno zbývá mi: bych smělou rukou
kinžal do srdce si vhroužil a s Tebou
Do hrobu ulehl, lásko!"
Odstraň ránu z mého srdce a procházej se po listech růže,
v mukách duše opěvuji Tvoji nádheru.
Ani ve dne, ani v noci nenalézám klidu,
z Tvých úst plyne med s cukrem a šepotem.
Komu jsi souzena, ten žádostvě vše to vyssaje,
vyšňoř se pestrým hedvábným šatem.
A podáš-li mi jedu, přijmu jej z Tvé ruky,
jsi rajským kvítkem, jsi krásou nebe, ó milovaná!
Jsem opojen Tvoji libou vůní,
jsem opojen tvojí nádherou.
Vezmi nůž a vnoř jej do mých prsou,
protože sladko umírat, vida Tě před sebou ...