Věci končí na skládce a tělo pod zemí. Nic z toho, co jste nahromadili, si s sebou nevezmete. Podívejte se kolem sebe. Kolik věcí v téhle chvíli vlastníte? Kolik hodin, dnů a let života jste strávili tím, že jste pracovali jen proto, abyste si mohli koupit další nábytek, další oblečení, další dekorace a elektroniku? Zapomínáme žít. Dřeme od nevidím do nevidím, prodáváme svůj drahocenný čas za peníze a peníze pak hned vyměníme za věci. Tento nekončící koloběh nás vyčerpává, zrychluje naše stárnutí a přivádí do našeho těla nemoci ze stresu a únavy. Obětujeme své zdraví a přítomný okamžik pro hromadu majetku, kterému postupně obětujeme i svůj životní prostor. A jaký to má smysl? Žádný. Když odejdeme, zůstane tu jen ticho a skříně přetékající minulostí. Pro pozůstalé to bývá často bolestný paradox. Procházejí staré, ale stále funkční věci. Je jim líto je vyhodit, protože vědí, kolik úsilí a mozolů to stálo. Zároveň je ale nechtějí. Doba je jinde, všechno se zrychluje, trendy se mění a vzpomínky zakleté do starého nábytku pro mladé nemají stejnou hodnotu. A tak nakonec nejbližší stojí se slzami v očích a platí firmy za likvidaci toho, na co rodiče dřeli celý život. Zkusme se dnes na chvíli zastavit. Opravdu potřebujeme další nákup, další přesčas a další věc do sbírky? Nejsou nakonec to jediné, co má skutečnou váhu, zážitky, klidná rána, zdraví a čas strávený s těmi, které milujeme? Nežijme pro věci. Žijme pro život sám. Co jsi o tom myslíš ty?
