isabelika

*

  ♥   Poslední sníh

Malá pohádka z Velikého lesa

Po Novém roce napadly spousty sněhu. Zdravuška Danuška, malá lesní panenka,
chodila na procházky lesem a hrála na Panovu flétnu stromům i všem tvorečkům,
kteří zatím neulehli k zimnímu spánku. Jenže čas plynul dál a najednou byla zima u konce.

Toho rána vyšla Danuška z poštovní chaloupky a zamířila pěšinkou vzhůru. V kufříku
si vezla novou zásilku obvazů a léků. A hned v první zátočině cesty spatřila berušku
Izabelušku a broučka Foxíka. Stáli tam ve svých teplých poštovních uniformách a smutně,
se slzami na krajíčku, koukali na poslední kopeček sněhu, který se dosud ukrýval slunečním
paprskům za výstupkem skály. V síle toho okamžiku všichni zapomněli na pozdrav.

"Copak vy dva," začala panenka, "celou zimu jste mi vyprávěli, jak se převelice těšíte
na jaro, a teď se rozpláčete kvůli trošce sněhu?"

"My máme taková měkká broučičí srdíčka, víš? Je nám vždycky líto, když něco končí,"
vysvětlovala Izabeluška. 

"Nesmíte být takoví. Jen tvorečků vám má být líto, když se jim něco zlého děje.
Ale teď se radujte, jaro je za dveřmi!"

Brouček s beruškou se už zatvářili veseleji, ale Foxík přesto ukázal na ten 'cukrový'
kopeček a zeptal se: "Co s ním bude, Danuško?"

"Co by bylo, broučku. Rozpustí se a vsákne do půdy. Část odteče bystřinkou do větší řeky
a tak pořád dál až do moře. Pak se vypaří do mraků, ty vítr někam zanese a ony
zase spadnou jako déšť a v zimě jako sníh. Říká se tomu 'koloběh vody v přírodě'.
Mám o tom krásnou obrázkovou knížku, měli byste si ji přečíst!"

Ti dva se konečně usmáli. "Ještěže tě máme, Danuško," řekli oba zaráz, jakoby
to měli nacvičené, a dlouze se zahleděli do panenčiných nádherných modrých očí,
o kterých Foxík říká, že jsou nejkrásnější v celém Velikém lese. "

Pak se ale rychle rozloučili, popřáli si hezký den a pospíchali každý za svou prací.
Danuška pěšinkou vzhůru a beruška s broučkem zase dolů, do poštovní chaloupky.
Za chvíli dorazí dostavník od Západního kopce a jistě přiveze nové dopisy
a balíčky, které bude potřeba roznést. 

I ten poslední kopeček sněhu se dnes vydá na svoji pouť, jak předpověděla Danuška.
Vsákne do země a část odteče bystřinkou, pak velkou řekou a nakonec dospěje až do moře.
Voda v něm, a to už Foxík dobře ví, je převelice slaná. Třeba i tisíckrát víc než ty jeho
malé broučičí slzy... 

* * * * * * *

¨