Petrusenka

...ACH TOLIK TĚ MILUJU ❤️❤️❤️ "Jedno je jisté – ne všechny příběhy začínají počátkem, ba naopak mi stále častěji přicházejí do cesty ty vyprávěné od konce… Dybbuk , Kniha II HOMONCULUS Záplava slunečních paprsků zlatila ostrůvky mechu na polorozpadlých taškách střechy, až špičkami svých jehel pronikla dovnitř, do po staletí nepoužívané komory na temné půdě. V jejím středu se v sotva patrném víření vznášely a pableskovaly statisíce drobounkých hvězdiček - malinkých zrníček kouzelného prachu. Jeho hlavním kouzlem byla schopnost přivádět k životu. Kdo se jednou nadechl, zprudka kýchnul a uviděl prý svět úplně novýma očima. Onen hvězdný zlatý déšť zlehka usedal na obnažená ramena spící krasavice. Na rozdíl od dávno červotočem prožraného trámoví i kusů nábytku a věcí, jejichž původní ůčel mezitím upadl v zapomnění, do sebe schoulenou dívku halilo jenom bělostné světlo. Ještě než prohlédla a začala mžourat v pološeru, naplnil prostor zprvu sotva postřehnutelný, hluboký tón podobný gongu jenž poznenáhlu silně nabíral na síle i hloubce tak, že se chvěly i nejletitější pavučiny. Když mocným kýchnutím rozvířila další třpytivé shluky pableskujích světlušek, hned ji přiměly si pčíknutí ještě dvakrát zopakovat. Jakmile vstala, napřed se řádně protáhla a přitom udiveně pozorovala své končetiny. Ve vzduchu se vznášela vůně kadidla, čerstvého podmáslí a ohniště na pláži. Dole ulicí projel kočár, klapot koňských kopyt zanikl v klikatých uličkách. Na rezavém hřebíku přímo před ní visel starý, vydatně záplatovaný a často vyspravovaný rabínův plášť. Spatřila, že z jeho kapsy vyčnívá zažloutlý svitek psaní. Rozbalila jej a četla. Až nebeská tělesa vytvoří sedminásobnou Davidovu hvězdu, budeš pomáhat, oblažovat srdce co strachy ztvrdla. Protože víš, že promarněný čas ti nejrychlejší coby poslední možná jednou doženou, neuspěchej nic. Bůh s tebou, žij blaze, vroucně líbám. Tak zase někdy pa Vsoukala se opatrně do pláště, sešla točitým schodištěm na ulici a obcházela dům po domu městem, tu a tam se smála s lidmi. Tam však kde nacházela žal a bolest, hořce si poplakala a nato cípy omšelých rukávů otírala slzy a těm domům žehnala… Dalšího rána, ještě než nejednomu zcela z paměti vyprchala příchuť posledního snu aby po ní zbyl pocit nevysvětlitelné, neuchopitelné radosti, sbalili ji náhle dva zachmuření chlápci v dlouhých kožených kabátech a kamsi odvezli. Praha se zase jednou ponořila do mlhy, smutku a mlčení. Později se proslýchalo, že děvčátko kdesi daleko v cizině uškrtili ve špinavé díře, jakémsi laciném bordelu… Den poté slunce nevyšlo, zavládl mráz. Jan Pragadamus léto 1981 věnováno Petře ... ... ... v Brně"