--Říkej si tomu třeba strach-
druh druhu jsme si bližší, dražší,
čas zkrásněl v našich hodinách.
A přece: lampu vítr zháší.
Chytám se stébel sladkých snů,
ryji si v čelo hořké vrásky.
Jak je to prosté: čím víc lásky,
tím krutěj z jejích plamenů--
--Už na pohádky nevěřím
Když jsem byl ještě malý,
na pohádky jsem věřil.
Jeskyňky mě na výlet zvaly
a já mamince, večer se svěřil.
Už to samozřejmě nedělám dnes,
ale rád bych se do pohádky vrátil.
To tenkrát vřesem voněl les
a tam jsem také své touhy ztratil.
Chtěl jsem stále v pohádce žít,
dávno jsem poznal, že to není možné,
člověk nemůže přece všechno mít
i když to bylo, mé přání zbožné.
Myslím, že pevně na zemi stojím
a na své dětství vzpomínám rád.
Jen trošičku se o tvou lásku bojím
a nedávno - byl jsem jenom kamarád.
Na pohádky sice už nevěřím,
ale my si ji můžem prožít.
Rád své srdce tobě svěřím,
spolu budem - krásný pár tvořit--