44blanka

POZDRAVENÍ PĚKNÉ DÁM - S OBRÁZKEM SE USMÍVÁM, AŤ RADOST TOBĚ UDĚLÁM, AŤ NEPOZNÁŠ CO JE ŽÁL. TAKY BOLEST NA MÍLE OD TEBE POSÍLÁM A PAK CO JEŠTĚ PŘIDÁM? TROCHU ŠTĚSTÍ - TAKY LÁSKY A DEN PROŽÍVEJ BEZ JEDINÉ VRÁSKY MARKÉTA

Včera to bylo přesně 80 let, kdy v našem městě došlo k nešťastným událostem v průběhu 2. světové války. Obličeje ztuhly hrůzou. Nálet! 20. listopadu 1944 padaly bomby na Hodonín Pumy z amerických bombardérů přinesly smrt starým, mladým i těm, kdo byli na světě teprve chvíli. Jak napsal hodonínský kronikář Vladimír Novák, město zažilo den hrůzy. Z nebe spadlo 451 bomb o váze 125 a 250 kilogramů, z toho sto časovaných. „Účinky byly děsné. Celá nová severní polovina města u nádraží a podél severní dráhy byla těžce postižena,“ připomněl tehdejší kronikář. Krátce po pondělním poledni za pouhých sedm minut přišlo o život 179 lidí. Nejmladší oběti bylo teprve několik hodin. „Z celkového počtu 2565 domů bylo poškozeno 1035 a 103 budovy byly úplně zničené,“ přiblížila následky historička a ředitelka Státního okresního archivu v Hodoníně Galina Rucká. Bez střechy nad hlavou zůstalo tři tisíce lidí. Kromě mrtvých si nálet vyžádal víc než tři sta zraněných, z toho osmasedmdesát těžce a 241 lehce. Do toho ještě ve městě explodovaly časované bomby a další pumy zůstaly nevybuchlé. „Na jejich likvidaci se podílelo dvaadvacet trestanců pod vedením vrchního šikovatele ze speciálního komanda z Ústí nad Labem,“ upřesnil Antonín Kučera. Přitom původní cílem amerických letounů startujících z jižní Itálie byla německá rafinerie ve Slezsku. „Kvůli nepříznivému počasí však objekty čtyři skupiny letounů nezacílily a piloti museli použít předem stanovené alternativní cíle – nádraží Přerov, Baťovy závody ve Zlíně, nádraží v Hodoníně a Břeclavi a brněnské seřazovací nádraží, aby se zbavili zátěže,“ vysvětlila Rucká. Obyvatelé města se museli vypořádat také s přerušením dodávek vody, elektřiny či odříznutím od telegrafního spojení. Pět tisíc lidí vyrazilo v pátek odpoledne na hřbitov na hromadný pohřeb obětí. „Obličeje ztrhané hrůzou, začerněné sazemi, dýmem z výbušnin a prachem zbořenišť, některé však čisté a klidné jako v hlubokém snu,“ popisoval oběti před pohřbem kronikář. Ne všechny jsou však pochované v Hodoníně. To je případ Terezie Opíchalová a jejích tří dětí. Odjely do Hodonína za otcem, který pracoval v tabákové továrně. Domů do Moravské Huzové na Olomoucku se vrátily v rakvích. „Vzpomínám si, jak strašně plakali, že jim válka sebrala tolik členů rodiny,“ přiblížil reakce prarodičů pro Paměť národa Boleslav Fiala.